Zamyšlení nad supervizí koučování (Mgr. Petr Růžička)

Proč supervize v praxi?

Milí přátelé koučové a zájemci o koučování,
se zájmem jsem si na stránkách České asociace koučů přečetl článek „Do supervize!“ i reakci na něj. Dovolím si Vám nabídnout své zamyšlení nad supervizí koučování.
 

Supervize je mimořádně důležitou součástí pomáhajících profesí. Z etického kodexu EMCC je jasné, že pod pojmem supervize v koučování může být schován dosti odlišný význam, než je tomu v původním kontextu, z něhož pochází, tj. z psychoterapie. I já sám vyrůstám z tohoto jiného kontextu.
Supervize jako systematická disciplína v psychoterapii, poradenství a sociálních službách je relativně mladá, její počátky ve světě spadají do 80. let minulého století. V naší republice má takto pojatá disciplína historii ještě kratší. ČIS (Český institut pro supervizi) vznikl ke konci roku 2001, první výcvik vedený trenérkou Julií Hewson z Iron Mill Institute (V.Británie) probíhal v letech 1998 – 2001. Je pravda, že supervize ve velmi rozličných podobách existovala i dříve (a je tomu tak dodnes), a to buď na půdě jednotlivých terapeutických škol či klíčila nadivoko mezi ploty. Přestože je v terapeutických luzích déle než v koučování, ani tam se netěší enormnímu zájmu, o sociálních službách ani nemluvě. Nevím, zda jde o relikt bývalého režimu, ale za nechutí jít do supervize se často skrývá obava z hodnocení a z represí. Je pravda, že někteří supervizoři zneužívali své pozice a informací, které se v rámci supervize dozvěděli. Byť tyto případy, které se dostaly k odborné veřejnosti – potenciálním supervidovaným – byly ojedinělé, přesto měly a mají neblahý vliv na vnímání supervize jako potřebné disciplíny.
Změnu může přinést dostatečná informovanost o tom, co to ta supervize vlastně je, jak probíhá, k čemu a komu slouží, jaké má funkce, jaká etická pravidla. Tedy, že jde o bezpečný, respektující, partnerský, pomáhající vztah, který má v ohnisku zájmu onu pomáhající triádu. A tyto informace se šíří pomalu a obtížně. A navíc, stále platí staré pravidlo paradoxu, pocházející z psychoterapie (dovolím si citovat formulaci doc. Urbana): „Kdo tvrdí, že nemá žádné problémy (myšleno psychické), ten je zpravidla hlubokou studnicí problémů“. A v supervizi toto pravidlo paradoxu platí také: „Kdo má pocit/tvrdí, že supervizi nepotřebuje, tak ten ji potřebuje nejvíce“. (Případné zájemce o podklady k tomuto tvrzení odkazuji na knihu: Hawkins, Peter; Shohet, Robin: Supervize v pomáhajících profesích, Praha, Portál 2004)
Domnívám se, že v hájemství koučování tomu nebude jinak.
 

S přáním mnoha radostně prokoučovaných a prosupervidovaných chvil Vás zdraví
Mgr. Petr Růžička